Informace k daňovému řádu

Místní příslušnost

Daňový řád zvolil ve svém § 13 odst. 1 písm. b) nově vlastní úpravu pojímání sídla právnické osoby pro potřeby správy daní a tedy i pro určení místní příslušnosti. Úprava vychází v zásadě z formálního pojetí sídla. Sídlem se pro potřeby správy daní rozumí adresa, pod kterou je právnická osoba zapsaná v obchodním nebo jiném obdobném veřejném rejstříku. Pro potřeby správy daní se tedy dá hovořit o konstitutivním zápisu do obchodního rejstříku. Podle skutečného sídla se místní příslušnost právnické osoby bude řídit pouze v případě, že se právnická osoba do veřejných rejstříků nezapisuje.
Daňový řád zavádí v § 15 nově možnost správce daně provést úkon i mimo svůj obvod územní působnosti. Podmínkou pro provedení tohoto úkonu je, že se týká daňového subjektu, ke správě jehož daní je místně příslušný. Lze si tedy představit např. výslech svědka, provedení místního šetření atd. i v jiných obvodech, aniž by byl správce daně nucen tyto úkony u místně příslušného správce daně dožádávat.

Dožádání

Úkony mohou být činěny místně nepříslušným správcem daně v případě tzv. dožádání. V úpravě dožádání přinesl § 17 daňového řádu oproti zákonu o správě daní a poplatků některé změny. Stejně jako dosud může místně příslušný správce dožádat jiného věcně příslušného správce daně téhož nebo nižšího stupně. Obdobně jsou textovány i důvody dožádání. Zákon o správě daní a poplatků váže dožádání na možnost dožádaného správce daně provést úkon snáze, hospodárněji nebo rychleji. Daňový řád naopak posuzuje důvody na straně dožadujícího správce daně, přičemž tento může dožádat, pokud by úkony sám mohl provést jen s obtížemi nebo s vynaložením neúčelných nákladů příp. by je nemohl provést vůbec.
Základní rozdíl v úpravě daňového řádu spočívá v šíři dožádaných úkonů. Zatímco zákon o správě daní a poplatků hovoří pouze o jednotlivých úkonech, daňový řád umožňuje dožádat provedení úkonů nebo dílčích řízení (např. exekuci) nebo jiných postupů (např. daňovou kontrolu).

Atrakce

Daňovým řádem je v § 19 nově zaveden institut tzv. atrakce, který byl dosud upraven pouze pro správce daně – územní finanční orgány zákonem o územních finančních orgánech, a to v § 9 písm. g) jako oprávnění finančního ředitelství v odůvodněných případech provádět úkony, které jinak patří do pravomoci jím řízených finančních úřadů nebo se na jejich provádění podílet, a v § 11 písm. d) jako oprávnění Ministerstva financí v odůvodněných případech provádět úkony, které jinak patří do pravomoci územních finančních orgánů (jak finančních ředitelství tak finančních úřadů) nebo se na jejich provádění podílet.
Daňový řád tedy obsahuje obecnou úpravu pro jakéhokoliv správce daně převzít věc místo podřízeného správce daně (nejen nejblíže podřízeného), a to v těchto případech:

1. jsou-li pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti,
2. za účelem zjednání nápravy v rámci ochrany před nečinností podřízeného správce daně,
3. jde-li o rozhodování ve věci, které bude mít zásadní dopad i do řízení s jinými daňovými subjekty.

Nadřízený správce daně si věc atrahuje formou rozhodnutí, které se doručuje subjektu, jehož věci se týká. Jelikož není v uvedeném případě vyloučeno odvolání, má daňový subjekt v souladu s § 109 odst. 1 daňového řádu právo se odvolat. Odvolání proti rozhodnutím o atrakci z důvodů uvedených výše pod body 1. a 3. má odkladný účinek.

Delegace

Delegace je možnost jak přenést na základě žádosti daňového subjektu nebo z podnětu správce daně místní příslušnost, aniž by se změnily podmínky, podle kterých se určuje – tedy typicky místo pobytu nebo sídlo. Zásadní rozdíl spočívá v možnosti podat opravný prostředek. Zatímco zákon o správě daní a poplatků nepřipouští opravný prostředek, daňový řád nejenže odvolání připouští, ale dokonce včas podanému odvolání přisuzuje odkladný účinek.
V § 18 odst. 2 daňový řád upravuje postup správce daně v případě, že dojde ke změně okolností, za kterých bylo o delegaci rozhodnuto, nebo rozhodných pro určení místní příslušnosti. V takovém případě může správce daně, který rozhodnutí o delegaci vydal, rozhodnout o zrušení, změně nebo potvrzení delegace. Pokud by místní příslušnost měla být změněna mimo obvod tohoto správce daně, bude rozhodovat nejblíže společně nadřízený správce daně. Opět je proti tomuto rozhodnutí připuštěno odvolání s odkladným účinkem.

Plné moci

Plné moci jsou v daňovém řádu pojaty naprosto odlišně od zákona o správě daní a poplatků.
Podle § 27 odst. 1 daňového řádu si každá osoba zúčastněná na správě daní může zvolit zmocněnce. Už tento okruh osob, které si zmocněnce mohou zvolit, je definován širším způsobem než v zákoně o správě daní a poplatků, podle jehož § 10 odst. 3 se může dát zastupovat daňový subjekt, zákonný zástupce, nebo ustanovený zástupce. Výjimkou z možnosti zvolit si zmocněnce jsou podle daňového řádu případy, kdy má osoba něco vykonat osobně.
Plná moc je vůči správci daně účinná od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně. Uplatněním není možné rozumět její odeslání daňovým subjektem, ale až okamžik, kdy má správce daně možnost se s plnou mocí seznámit, tedy nejčastěji její doručení do podatelny správního orgánu. Novinku najdeme hned v § 27 odst. 2, kde je stanoveno, že musí být doloženo přijetí plné moci zmocněncem.
Nově je pojata i účinnost plné moci, kdy je stanoveno, že plná moc je účinná i:

1. vůči správci daně po změně místní příslušnosti,
2. vůči správci daně, který provádí úkony na základě dožádání,
3. vůči dalším správcům daně, pokud vedou řízení ve věci, pro kterou byla plná moc uplatněna (sem bude typicky patřit např. nadřízený správce daně, který povede odvolací řízení).

Zásadní změna oproti zákonu o správě daní a poplatků spočívá v pojetí rozsahu plné moci. Podle § 28 odst. 1 daňového řádu je zmocnitel povinen vymezit rozsah zmocnění tak, aby bylo zřejmé, k jakým úkonům, řízením nebo jiným postupům se plná moc vztahuje. Daňový řád tedy opustil fikci neomezené plné moci v případě nejasného rozsahu.
Nebude-li rozsah zmocnění vymezen nebo nebude vymezen přesně, vyzve správce daně zmocnitele k úpravě plné moci. Tato výzva podle § 28 odst. 2 daňového řádu je speciální k obecné úpravě výzvy k odstranění vad podání podle § 74 daňového řádu. K úpravě plné moci vyzývá správce daně vždy zmocnitele, protože on je tím, kdo může vymezit rozsah plné moci, bez ohledu na to, kdo podání učinil. Naproti tomu podle § 74 se vyzývá vždy ten, kdo podání učinil. O nedostatcích při vymezení rozsahu plné moci správce daně zmocněnce vyrozumí.
Plná moc bude vůči správci daně účinná až po odstranění vad. Pokud dojde k odstranění vad ve stanovené lhůtě, zůstávají zachovány účinky podání učiněného zmocněncem.
Spolu s opuštěním fikce neomezené plné moci daňový řád opustil i zdvojené doručování – zmocněnci i zmocniteli. Podle § 41 daňového řádu se písemnost doručuje pouze zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování. Pokud má zastoupený něco vykonat osobně, doručuje se písemnost oběma – zástupci (zmocněnci) i zastoupenému (zmocniteli) s tím, že dnem doručení rozhodným pro počátek běhu lhůty je den doručení, které nastane později.
Poslední odstavec § 28 daňového řádu řeší problematiku zániku plné moci, a to odkazem na úpravu občanského zákoníku. Poslední věta stanoví, že dokud plná moc nezanikne, nelze platně zvolit v téže věci nového zmocněnce.
S nově navrženou úpravou koresponduje i ustanovení § 29 odst. 1 daňového řádu, které stanoví, že v téže věci může být současně zvolen pouze jeden zmocněnec.
Udělení plné moci nezbavuje zmocnitele práva jednat se správcem daně osobně. Daňový řád obsahuje v § 28 odst. 6 pravidlo pro případ, kdy v téže věci jedná zmocněnec i zmocnitel. V takovém případě má přednost jednání zmocnitele. Úprava je tedy totožná s dosavadní úpravou zákona o správě daní a poplatků.
Tzv. substituční plné moci jsou řešeny v § 28 odst. 5 a v § 29 odst. 2 daňového řádu. V § 28 je řešena povinná plná moc, a to pro zmocněnce, který nemá sídlo nebo bydliště na území členského státu Evropské unie, jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace. Takovýto zmocněnec je povinen si zvolit zmocněnce pro doručování se sídlem nebo místem pobytu v České republice. Pokud tak neučiní, bude mu správce daně doručovat tím způsobem, že bude písemnosti ukládat u sebe s účinky doručení ke dni vydání. Je důležité si uvědomit, že se jedná o ustanovení, které je odlišné od úpravy § 33 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Tam se sice také hovoří o nutnosti zvolit si zmocněnce pro doručování, ale tato povinnost se týká daňových subjektů se sídlem nebo bydlištěm v cizině. Podle daňového řádu se daňovým subjektům se sídlem nebo bydlištěm i mimo výše zmíněné země bude doručovat do zahraničí. Povinnost tak nově stíhá zmocněnce.
§ 29 naopak řeší zákaz udělení substituční plné moci, a to s výjimkou tzv. profesionálů tedy daňových poradců a advokátů. Pouze tyto osoby jako zmocněnci jsou oprávněni zvolit si dalšího zmocněnce.
Naopak už v daňovém řádu nenajdeme omezení obdobné úpravě § 11 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Od 1. 1. 2011 tedy může u jednoho správce daně zastupovat více daňových subjektů jakýkoliv zmocněnec nejen daňový poradce nebo advokát.
Odstavce 3 a 4 § 29 se týkají vyloučení ze zastupování. Správce daně podle nich vyloučí ze zastupování:

1. zmocněnce, kterému byla udělena plná moc k něčemu, co má zmocnitel vykonat osobně, nebo
2. pozdějšího zmocněnce, byl-li v téže věci zvolen další zmocněnec, nebo
3. zmocněnce, kterému byla udělena substituční plná moc někým, kdo k tomu nemá právo.

Správce daně vydává o vyloučení rozhodnutí, proti němuž je připuštěno odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Včas podanému odvolání je přiznán odkladný účinek.

Odborný konzultant

V § 31 Dílu 2 o Osobách zúčastněných na správě daní a zastupování je upraven ještě tzv. odborný konzultant.
Tato úprava odpovídá právu zakotvenému Listinou základních práv a svobod v čl. 37 odst. 2 na právní pomoc.
Právo přibrat si k jednání odborného konzultanta není dáno všem osobám zúčastněným na správě daní, ale pouze daňovému subjektu a jeho zástupci.
Pokud by odborný konzultant mařil jednání, správce daně ho napomene, poté mu může uložit pořádkovou pokutu a pokud ani to nepomůže, může rozhodnutím odborného konzultanta z dalšího jednání vyloučit.
Není ani vyloučeno, aby si daňový subjekt přivedl odborných konzultantů i více, ale samozřejmě musí respektovat technické možnosti správce daně.

Lhůty

Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu kratší než jeden den. Oproti zákonu o správě daní a poplatků už daňový řád v § 33 odst. 4 neváže toto posunutí konce lhůty pouze pro uplatnění právních úkonů vůči správci daně, a tudíž k posunutí dojde i pro úkony, které činí správce daně.
V § 34 daňového řádu je upraven případ stavení lhůty. Pokud osoba zúčastněná na správě daní učiní podání a ode dne podání je odvozována lhůta pro správce daně pro vydání rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu, tato lhůta se staví ode dne vydání rozhodnutí, kterým správce daně vyzývá osobu zúčastněnou na správě daní k součinnosti, do dne, kdy dojde k požadované součinnosti. Za den, kdy dojde k požadované součinnosti, je třeba považovat den, kdy je spolupráce obou stran dokonána, tedy např. den, kdy písemnost subjektu doputuje na podatelnu finančního úřadu a správce daně má možnost se s ní seznámit a nikoliv den, kdy je písemnost osobou zúčastněnou na správě daní předána k poštovní přepravě. Daňový řád kromě této obecné úpravy obsahuje stavení lhůty u některých konkrétních lhůt, např. stavení lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 a stavení lhůty pro placení daně podle § 160 odst. 4 daňového řádu.

Vyhledávací činnost

Dle § 78 odst. 1 daňového řádu vyhledávací činnost probíhá před započetím daňového řízení i v jeho průběhu a prostřednictvím vyhledávací činnosti jsou správcem daně vyhledávány důkazní prostředky.

Vysvětlení

§ 79 odst. 1 daňového řádu upravuje nový institut, jímž správce daně realizuje vyhledávací činnost především u třetích osob.

Místní šetření

Ustanovení o místním šetření v § 80 odst. 4 daňového řádu nově obsahuje možnost správce daně pořizovat o skutečnostech dokumentujících průběh úkonu obrazový nebo zvukový záznam. S tímto oprávněním správce daně se rovněž pojí informační povinnost o tomto předem uvědomit osoby, které se daného úkonu účastní. Správce daně tuto skutečnost zaznamená do protokolu (§ 60 a následující daňového řádu). Pořízený zvukový nebo obrazový záznam je přílohou protokolu (§ 60 odst. 2 daňového řádu). Daňový subjekt si může vyžádat kopii předmětného záznamu (§ 67 odst. 3 daňového řádu).

Daňová kontrola

Ustanovení o daňové kontrole nově obsahují jasná pravidla pro její zahájení a opakování, která byla dosud odvozována zejména z judikatury.
Dle § 87 odst. 1 je daňová kontrola zahájena prvním úkonem, při kterém je vymezen předmět, rozsah daňové kontroly a správce daně začne zjišťovat daňové povinnosti nebo prověřovat tvrzení daňového subjektu.
V případě, že daňový subjekt neumožní správci daně zahájit daňovou kontrolu může k tomu být správcem daně podle ustanovení § 87 odst. 2 daňového řádu vyzván. Ve výzvě správce daně pak stanoví v souladu s ustanovením § 87 odst. 3 daňového řádu místo zahájení daňové kontroly, předmět daňové kontroly a lhůtu, jejíž běh počíná dnem doručení, ve které je daňový subjekt povinen správci daně sdělit den a hodinu v rámci úředních hodin správce daně, kdy je připraven k zahájení daňové kontroly; tuto lhůtu nelze prodloužit.
Dle § 85 odst. 5 je daňovou kontrolu možno opakovat pouze při zjištění nových skutečností, důkazů nebo při změně tvrzení daňového subjektu.

Postup k odstranění pochybností

Postup k odstranění pochybností nahrazuje dosavadní vytýkací řízení. Dle § 89 odst. 1 daňového řádu je postup k odstranění pochybností na rozdíl od daňové kontroly vymezen sdělením konkrétních pochybností.
V případě, že nedošlo k odstranění pochybností, může být podle § 90 odst. 2 daňového řádu širší dokazování prováděno v rámci daňové kontroly a to i na návrh daňového subjektu

Nicotnost rozhodnutí

Daňový řád opouští instrument tzv. neplatnosti rozhodnutí a nahrazuje jej institutem prohlášení nicotnosti rozhodnutí. Jedná se o takový stav, kdy rozhodnutí má tak závažné vady, že je nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo způsobilé vyvolat určité právní následky. K prohlášeni nicotnosti je oprávněn vždy nadřízený správce daně správci daně, který rozhodnutí vydal. Pokud se jedná o rozhodnutí, které vydala úřední osoba stojící v čele ústředního správního orgánu, zjišťuje a prohlašuje nicotnost tato úřední osoba na základě návrhu jí ustanovené komise. Prohlášení nicotnosti bude uskutečňovat správce daně buď na základě vyhodnocení vlastních informací, nebo z podnětu jiného správce daně či jiné osoby, kterou může být jak daňový subjekt tak i např. třetí osoba.
Za nicotná nebo jinými slovy za nulitní rozhodnutí se budou považovat ta rozhodnutí, která budou vydána správcem daně, který k tomu nebude vůbec příslušný, jakož i rozhodnutí, která budou zjevně zmatečná (mající zásadní vnitřní rozpory, neurčitosti atp.) nebo, která budou požadovat protiprávní, trestná nebo absolutně nemožná plnění, jakož i ta rozhodnutí, která ani po formální stránce nebudou vzbuzovat zdání individuálního správního aktu (např. ústně sdělená rozhodnutí, která musí být vydána písemně). Nicotnými rozhodnutími budou též i všechna rozhodnutí, která byť budou sama o sobě perfektní, budou vycházet (navazovat) na rozhodnutí, která sama o sobě nicotná již jsou (např. rozhodnutí odvolacího orgánu, který rozhodoval ve věci odvolání proti rozhodnutí, které se později ukázalo nicotným).
Proti rozhodnutí o prohlášení nicotnosti sice zákon nepřipouští opravný prostředek, avšak není vyloučeno podání správní žaloby.
Pokud dojde správní orgán – správce daně k tomu, že podnět k prohlášení nicotnosti není oprávněný, odloží jej a podatele o této skutečnosti bez nutnosti vydávání formalizovaného rozhodnutí do 30 dnů vyrozumí.

Odvolání a rozklad jakožto řádné opravné prostředky

Mezi řádné opravné prostředky patří kromě odvolání i rozklad (§ 108 odst. 2 daňového řádu), který lze podat proti rozhodnutí vydanému ústředním správním orgánem (tedy např. Ministerstvem financí) nebo úřední osobou stojící v jeho čele (tedy např. ministrem financí).
Co se týká odvolání, v daňovém řádu se uplatňuje opačný princip než v zákonu o správě daní a poplatků – dle zákona o správě daní a poplatků se lze odvolat jen proti rozhodnutím, u nichž to výslovně stanoví zákon, dle daňového řádu lze se odvolat vždy, pokud není výslovně stanoven opak. Samostatně se odvolat nebude možné ve smyslu § 109 odst. 2 daňového řádu proti všem rozhodnutím označeným jako výzva, nejen proti těm která předcházejí pravomocnému stanovení daňového základu a daně. Odvolací lhůta je třicetidenní, avšak oproti zákonu o správě daní a poplatků zkrácena je o 1 den, neboť ve smyslu § 109 odst. 3 daňového řádu běží „již“ ode dne doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje, nikoli až ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje.
Pokud bude v jakémkoliv rozhodnutí chybět nebo bude neúplné či nesprávné poučení o tom, v jaké lhůtě je možné se proti tomuto rozhodnutí odvolat či u kterého správce daně je tak možno učinit, bude se moci příjemce rozhodnutí odvolat ve smyslu § 110 daňového řádu ve lhůtě do 3 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí; pokud si však v mezidobí správce daně uvědomí chybu v poučení a opraví ji tzv. opravným rozhodnutím dle § 104 daňového řádu, pak lze odvolání podat do 30 dnů ode dne doručení opravného rozhodnutí. Pokud bude v poučení připuštěno odvolání i tehdy, kdy je zákon nepřipouští, a je-li odvolání skutečně podáno, pak správce daně řízení o odvolání zastaví. Je-li však v poučení chybně přiznán odvolání odkladný účinek tehdy, kdy jej zákon nepřiznává, má včas podané odvolání odkladný účinek.
V § 111 odst. 5 daňového řádu je zakotvena speciální úprava pro změnu místní příslušnosti v průběhu odvolacího řízení: pokud dojde před skončením odvolacího řízení ke změně místní příslušnosti, provede odvolací řízení správce daně, který napadené rozhodnutí vydal a jemu nejblíže nadřízený správce daně.
Pokud o odvolání bude rozhodovat správce daně prvního stupně, tak i pokud mu ve smyslu § 113 odst. 1 písm. a) daňového řádu vyhoví v plném rozsahu, bude se příjemce rozhodnutí proti tomuto rozhodnutí o odvolání moct ještě dále odvolat. Kromě toho bude muset toto rozhodnutí o odvolání být i odůvodněno.
Jestliže bude odvolání postoupeno k rozhodnutí odvolacímu orgánu a odvolací orgán bude provádět v rámci odvolacího řízení dokazování či dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně a tento názor bude v neprospěch odvolatele, je odvolací orgán ve smyslu § 115 daňového řádu povinen seznámit před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožnit mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků; tato lhůta na vyjádření přitom nesmí být delší než 15 dnů. Pokud by po uplynutí této lhůty odvolatel navrhoval provedení dalších důkazů, odvolací orgán k nim nebude moct přihlédnout.

Mimořádné a dozorčí prostředky

Mezi mimořádné opravné prostředky patří návrh (dle zákona o správě daní a poplatků se toto podání jmenuje žádost) na povolení obnovy řízení. Novým pojmem jsou dozorčí prostředky, mezi které se řadí nařízení obnovy řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí.

Obnova řízení

Dle zákona o správě daní a poplatků má přednost obnova řízení před podáním dodatečného daňového přiznání na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší, dle § 117 odst. 2 daňového řádu má naopak přednost podání dodatečného daňového přiznání, neboť nalézací řízení nelze obnovit z důvodů, za kterých lze podat dodatečné přiznání nebo dodatečné vyúčtování.
Došlo ke změně objektivní lhůty pro povolení nebo nařízení obnovy. Dle zákona o správě daní a poplatků musí být žádost o obnovu řízení podána nejpozději před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Co se týká obnovy z moci úřední, pak správce daně může nařídit obnovu řízení jen tehdy, pokud nezaniklo právo na vyměření daně. „Hraniční“ lhůtou je tedy v obou případech lhůta pro vyměření ve smyslu § 47 zákona o správě daní a poplatků. Podle § 119 odst. 4 daňového řádu již bude muset být rozlišováno, o obnovu jakého řízení je bude jednat: Obnovu nalézacího řízení lze povolit nebo nařídit, pokud neuplynula lhůta pro stanovení daně, zatímco obnovu řízení při placení daní lze povolit nebo nařídit, pokud neuplynula lhůta pro placení daně. V ostatních případech lze obnovu řízení povolit nebo nařídit do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí ukončujícího toto řízení.
Speciální úprava pro změnu místní příslušnosti je obsažena v § 119 odst. 5 daňového řádu. Dojde-li ke změně místní příslušnosti před vydáním rozhodnutí o povolení nebo nařízení obnovy, provede řízení o povolení obnovy (tedy tzv. první fázi), jakož i vlastní obnovené řízení (tedy tzv. druhou fázi) nově místně příslušný správce daně. Ke změně místní příslušnosti, ke které dojde po vydání rozhodnutí o povolení či nařízení obnovy řízení, se již nebude přihlížet.
Dle § 55 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků se proti rozhodnutí, jímž se obnova řízení povoluje nebo nařizuje, nelze samostatně odvolat. V daňovém řádu však z tohoto pohledu došlo ke změně – i proti těmto rozhodnutím bude odvolání připuštěno.
Povolení nebo nařízení obnovy řízení má vůči původnímu rozhodnutí odkladný účinek až do oznámení rozhodnutí ve věci (kromě zákonem stanovených výjimek), přičemž po dobu trvání tohoto odkladného účinku nevznikají úroky, které jsou příslušenstvím daně, tedy úrok z prodlení a úrok z posečkané částky.

Přezkumné řízení

Co se týká přezkumného řízení, již nebude moct být zahájeno na žádost daňového subjektu, ale pouze z moci úřední. Daňový subjekt a další osoby zúčastněné na řízení budou moci podat podnět k přezkoumání rozhodnutí; tímto podnětem však nedochází k zahájení řízení, přičemž pokud o to osoba, která podala podnět, požádá, sdělí jí správce daně (a to nikoli rozhodnutím), zda shledal podnět důvodným či nikoliv. Nově budou moci být přezkoumána všechna rozhodnutí (samozřejmě při splnění zákonných podmínek), nikoli pouze ta, kterými je stanovena daň.
Stejně jako u obnovy řízení i v případě přezkumného řízení došlo ke změně objektivní lhůty pro zahájení tohoto přezkumu. Dle zákona o správě daní a poplatků může být přezkoumání zahájeno nejpozději do dvou let následujících po roce, v němž nabylo přezkoumávané rozhodnutí právní moci. Ve smyslu § 122 odst. 3 daňového řádu lze přezkoumání rozhodnutí o stanovení daně nařídit, pokud neuplynula lhůta pro stanovení daně. Přezkoumání rozhodnutí vydaného v řízení při placení daní pak lze nařídit, pokud neuplynula lhůta pro placení daně. A přezkoumání jiného rozhodnutí lze nařídit do 3 let ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
I ustanovení týkající se přezkumného řízení obsahuje speciální úpravu pro změnu místní příslušnosti. Dle § 122 odst. 4 daňového řádu pokud dojde ke změně místní příslušnosti od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, provede následné přezkumné řízení nově místně příslušný správce daně, přičemž ke změně místní příslušnosti, ke které dojde po vydání rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí, se nebude přihlížet.
Nařízení přezkoumání rozhodnutí má vůči takto přezkoumávanému rozhodnutí a navazujícím rozhodnutím odkladný účinek až do doby oznámení rozhodnutí ve věci (kromě zákonem stanovených výjimek), přičemž po dobu trvání tohoto odkladného účinku nevzniká úrok z prodlení a úrok z posečkané částky.
Zatímco dle § 55b odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nejsou proti rozhodnutí o povolení nebo nařízení přezkoumání připuštěny opravné prostředky, dle daňového řádu je i proti rozhodnutí o nařízení přezkumu odvolání připuštěno.
Dle zákona o správě daní a poplatků se lze proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání odvolat do šedesáti dnů ode dne jeho doručení, podle daňového řádu půjde i v tomto případě o lhůtu třicetidenní.

Vztah ke správnímu soudnictví

V § 124 daňového řádu je zakotven nový institut, který souvisí s § 62 s.ř.s. Jestliže se navrhovatel ve správním soudnictví bude domáhat zrušení rozhodnutí vydaného správcem daně, tak jej může správce daně uspokojit změnou nebo zrušením tohoto rozhodnutí v přezkumném řízení. V rámci tohoto přezkumného řízení bude uplatňována tzv. zásada koncentrace řízení, neboť k novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazních prostředků, které navrhovatel neuvedl ve své žalobě, nebude správce daně přihlížet. V rámci tohoto přezkumného řízení nelze změnit rozhodnutí v neprospěch navrhovatele (vždy pouze částečné nebo úplné vyhovění); proti rozhodnutí vydanému v rámci přezkumného řízení směřujícího k uspokojení navrhovatele ve správním soudnictví však navrhovatel nebude moct uplatnit opravné prostředky. Následně bude navrhovatel soudem vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda je postupem správního orgánu uspokojen. Pokud navrhovatel sdělí, že je uspokojen, soud řízení usnesením zastaví, v opačném případě bude soudní řízení pokračovat.

Registrační řízení

Daňový řád definuje shodně se zákonem o správě daní a poplatků okruh osob jednak povinných k registraci, tak i těch, jimž registrační povinnost nevzniká. Rozdílem je pouze prodloužená lhůta pro podání přihlášky k registraci pro daňové subjekty se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí, která je nově prodloužena na 30 dnů od zákonem stanoveného dne.
V ustanovení § 125 odst. 6 daňového řádu je zpřesněna povinnost pro plátce daně uvádět při registraci všechny své plátcovy pokladny a zároveň vždy i osobu oprávněnou jednat za tyto plátcovy pokladny. Obdobnou povinnost stanovuje zákon v § 127 odst. 2 daňového řádu právnickým osobám, které jsou povinny uvést osoby, které jsou oprávněny jejím jménem jednat.
Místo osvědčení o registraci bude podle § 129 daňového řádu vydáváno daňovým subjektům rozhodnutí o registraci. V případě změny podmínek pro určení místní příslušnosti bude správce daně u registrovaných daňových subjektů postupovat podle § 131 odst. 3 a 4 daňového řádu. Tímto ustanovením je stanovena povinnost jednak pro dosavadního příslušného správce daně stanovit rozhodnutím datum, k němuž přechází místní příslušnost na nového správce daně, a jednak nově příslušnému správci daně vydat s účinností k tomuto dni nové rozhodnutí o registraci, které nahradí rozhodnutí o registraci vydané původním správcem daně.

Řízení o závazném posouzení

Se změnou procesního předpisu nedochází v možnosti daňového subjektu požádat správce daně o posouzení daňových důsledků a v následném řízení o této žádosti k žádným podstatným změnám. I nadále mohou daňové subjekty žádat o závazné posouzení správce daně pouze v těch případech, kdy tak stanoví zákon (zákon o dani z příjmů a zákon o dani z přidané hodnoty).

Daňové řízení

Nově v daňovém řádu je vymezen pojem daňového řízení, na jehož jednotlivé části resp. dílčí řízení se odkazují v několika ustanoveních tohoto zákona.

Nalézací řízení

I. Vyměřovací řízení

Daňový řád zavádí novou legislativní zkratku, a to řádné daňové tvrzení, kam je zahrnuto daňové přiznání, hlášení a vyúčtování, a dále dodatečné daňové tvrzení, které zahrnuje dodatečné daňové přiznání, následné hlášení a dodatečné vyúčtování. Z uvedeného tedy vyplývá, že na rozdíl od pojetí v zákoně o správě daní a poplatků bude daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a srážková daň dle daňového řádu rovněž daní vyměřovanou.
Zákon opět stanovuje povinné náležitosti řádného daňového tvrzení a obecné lhůty pro jeho podání, tzn. existuje-li speciální úprava v jednotlivých daňových zákonech, pak má tato speciální úprava přednost.
Daň je splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání řádného daňového tvrzení. Pokud daňovému subjektu ve zdaňovacím období nevznikla daňová povinnost k registrované dani, je povinen tuto skutečnost sdělit správci daně ve lhůtě pro podání daňového přiznání.
Nově daňový řád stanovuje náhradní lhůtu splatnosti v případě, že správce daně vyměří daň vyšší než je daň tvrzená daňovým subjektem, rozdíl je splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. Ve stejné náhradní lhůtě je splatná i daň vyměřená z moci úřední.

II. Doměřovací řízení

Ve srovnání s úpravou oprávněnosti podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší v zákoně o správě daní a poplatků dává daňový řád přednost v případě, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, podání dodatečnému daňovému přiznání nebo dodatečnému vyúčtování na daň nižší před obnovou řízení (§ 141 odst. 2 a § 117 odst. 2 daňového řádu).
Součástí dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, a to na daň nižší nebo v případě pouhé změny údajů daňovým subjektem dříve tvrzených s tím, že zároveň nedochází ke změně poslední známé daně, musí být i uvedení důvodů pro jeho podání.
Daň dodatečně tvrzená daňovým subjektem je splatná v náhradní lhůtě splatnosti, která je shodná se lhůtou pro podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování. Nově je opět stanovena náhradní lhůta splatnosti, je-li doměřená daň vyšší než daň dodatečně tvrzená daňovým subjektem. Tento rozdíl je splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. Ve stejné náhradní lhůtě je splatná i daň doměřená z moci úřední.

Lhůta pro stanovení daně

Zcela nově je v daňovém řádu upravena lhůta pro stanovení daně, a to jednak je přesně stanoven počátek běhu této lhůty, a to ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání řádného tvrzení, nikoli tedy až od konce kalendářního roku, jak tomu bylo v zákoně o správě daní a poplatků, a jednak daňový řád taxativně vyjmenovává úkony ze strany správce daně nebo daňového subjektu, které přerušují nebo prodlužují běh této tříleté lhůty.
Počátek běhu objektivní desetileté lhůty pro stanovení daně je opět stanoven ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání řádného tvrzení.

Pořadí úhrady daně

Zákon nově koncipuje pořadí úhrady daní na jednotlivých osobních daňových účtech podle vymezení prioritních skupin. Obecně má prioritu úhrada nedoplatku na dani před úhradou nedoplatku na příslušenství a zároveň jsou v rámci jednotlivých skupin nejdříve hrazeny nedoplatky s dřívějším datem splatnosti.

Nedoplatek

Současně s definicí nedoplatku v § 153 DŘ dává zákon správci daně možnost vyrozumět daňový subjekt o jeho případných nedoplatcích včetně upozornění na následky spojené s jejich neuhrazením, a to jakýmkoli vhodným způsobem.

Přeplatek

Zákon ukládá správci daně povinnost převádět vzniklý přeplatek na úhradu případných nedoplatků daňového subjektu evidovaných u téhož správce daně nebo i u jiného správce daně, který si o přeplatek požádá, ovšem s výjimkou situace, kdy existuje odůvodněný předpoklad správce daně, že dojde do 10 dnů ode, kdy by měl být přeplatek převeden, ke vzniku povinnosti uhradit daň na tomtéž osobním daňovém účtu, na kterém je přeplatek evidován.
Daňový subjekt má možnost požádat správce daně o použití vratitelného přeplatku na úhradu nedoplatku u jiného správce daně a novinkou je, že může žádat o úhradu nedoplatku i jiného daňového subjektu u téhož nebo u jiného správce daně.

Posečkání

Správce daně může povolit posečkání jednak na žádost daňového subjektu a nově rovněž i z moci úřední. Pro správce daně zákon zavádí lhůtu k vydání rozhodnutí o žádosti o posečkání či splátkování, a to na 30 dnů ode dne podání příslušné žádosti.
Nedodrží-li daňový subjekt některou z podmínek rozhodnutí o posečkání, vydá správce daně deklaratorní rozhodnutí, kterým sdělí daňovému subjektu, že z důvodu nedodržení podmínek stanovených v rozhodnutí o posečkání toto rozhodnutí pozbývá dnem jejich nedodržení účinnosti. V ustanovení § 157 odst. 7 je správci daně dána možnost upustit od předpisu úroku z posečkání za zde uvedených podmínek.

Lhůta pro placení daně

Lhůta pro placení daně je upravena v § 160 tohoto zákona a je zcela nově koncipována, tzn. že na rozdíl od původní zákonné úpravy daňového procesu se nyní jedná o lhůtu prekluzivní. Lhůtou pro placení daně je označen časový úsek, ve kterém je možné realizovat dobrovolnou i nedobrovolnou úhradu daně. Počátek běhu lhůty je nově vázán na okamžik splatnosti daně, u doměřených částek daně je rozhodným dnem náhradní den splatnosti. Zákon rovněž taxativně vymezuje úkony přerušujících lhůtu pro placení daně, a dále nově vymezuje případy, kdy se lhůta pro placení daně staví.

Prominutí daně

Zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně bude od 1. 1. 2011 oprávněn pouze ministr financí z moci úřední, pokud půjde o daně, které spravují jím řízené správní orgány (tedy daňová a celní správa). Důvodem k prominutí budou moci být nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů nebo mimořádné, zejména živelné události. Důvodem k prominutí příslušenství daně již tedy nebude odstranění tvrdosti. Rozhodnutím ministra financí se přitom bude promíjet daň nebo příslušenství daně všem daňovým subjektům, jichž se důvod prominutí týká; tato rozhodnutí budou zveřejňována ve Finančním zpravodaji.
Již nebudou moci být podávány individuální žádosti a nebudou vydávána individuální rozhodnutí o prominutí; poslední takovéto žádosti, které ještě budou posouzeny podle podmínek obsažených v zákoně o správě daní a poplatků, lze podat do 31. 12. 2010. Výjimkou je promíjení podle § 25 odst. 3 až 8 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění p. p., a prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně nebo penále za prodlení podle rozpočtových pravidel – zde budou i nadále podávány individuální žádosti.

Stížnost

Osoby zúčastněná na správě daní budou mít tak jako dnes právo podat správci daně stížnost proti nevhodnému chování jeho úředních osob nebo proti postupu tohoto správce daně. Tyto stížnosti však již nebudou podávány a vyřizovány dle § 175 správního řádu, ale podle § 261 daňového řádu.

Následky porušení povinností při správě daní

K porušení povinností při správě daní může dle části čtvrté daňového řádu dojít jak ze strany daňového subjektu, popř. třetích osob zúčastněných na správě daní, tak ze strany správce daně, potažmo jeho úředních osob, které daňový řád v ust. § 12 označuje jako zaměstnance, kteří se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně, nebo jako osoby oprávněné k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo na základě zákona, popř. ze strany osob, které se např. seznámily s informacemi poskytnutými správcem daně. Daňový řád vymezuje následující následky porušení povinností při správě daní:

I. Porušení povinnosti mlčenlivosti

Podle ust. § 246 odst. 1 daňového řádu je porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany fyzické osoby představované zaměstnancem správce daně, daňovým subjektem, třetí osobou, popřípadě osobou, která se seznámila s informacemi poskytnutými správcem daně, přestupkem podle zákona o přestupcích s tím, že se na řízení o přestupcích vztahují obecné předpisy o správním řízení (zákon č. 500/2004 Sb. , správní řád, ve znění pozdějších předpisů).

II. Pořádková pokuta
II.1 Pořádková pokuta ukládaná za ztěžování průběhu řízení při jednání vedeném správcem daně
Správce daně je oprávněn při jednání opakovaně uložit ve smyslu ust. § 247 odst. 1 daňového řádu jakékoliv osobě, která se účastní jednání před správcem daně, pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč, a to v případě, kdy tato osoba závažně ztěžuje průběh řízení např. rušením pořádku nebo urážlivým chováním k úřední osobě, nebo osobě, která se daného jednání účastní.

II.2 Pořádková pokuta ukládaná za závažné ztěžování nebo maření správy daní
Správce daně je oprávněn opakovaně ve smyslu ust. § 247 odst. 2 daňového řádu uložit pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč tomu, tedy např. daňovému subjektu nebo svědkovi, kdo nevyhoví bez dostatečné omluvy výzvě správce daně ke splnění procesní povinnosti nepeněžité povahy (takovou procesní povinností nepeněžité povahy může být např. povinnost doplnit údaje v přihlášce k registraci).
Místo pokutového bloku bude vydána správcem daně stvrzenka o úhradě pokuty (§ 249 odst. 2 daňového řádu).

III. Pokuta za opožděné tvrzení daně

Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo jej podá po stanovené lhůtě se zpožděním delším než 5 pracovních dnů, je povinen uhradit pokutu ve výši stanovené zákonem která podle ust. § 250 odst. 1 daňového řádu činí:

1. 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně,
2. 0,05 % stanoveného daňového odpočtu za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanoveného daňového odpočtu,
3. 0,01 % stanovené daňové ztráty za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daňové ztráty.

Plátci daně také vzniká povinnost uhradit pokutu – pokud nepodá hlášení, vyúčtování, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo jej podá po stanovené lhůtě se zpožděním delším než 5 pracovních dnů, je povinen uhradit pokutu ve výši stanovené zákonem, která podle ust. § 250 odst. 2 daňového řádu činí 0,05 % z celkové částky daně, kterou byl plátce povinen v hlášení nebo vyúčtování uvést za každý následující den prodlení, nejvýše však 0,5 % z celkové částky daně, kterou byl povinen v hlášení nebo vyúčtování uvést.
Daňový řád stanoví, že výše pokuty za nepodání daňového přiznání nebo dodatečného daňového přiznán, nebo podání po stanovené lhůtě se zpožděním delším 5 pracovních dnů, bude činit vždy minimálně 500 Kč, pokud nebude vypočtená částka pokuty vyšší. Daňový řád také stanoví maximální výši pokuty, která činí 300 000 Kč.
Pokuta se daňovému subjektu sděluje platebním výměrem, přičemž je splatná do 30 dnů ode dne oznámení platebního výměru.

IV. Penále

Daňový řád přináší podle ust. § 251 odst. 1 písm. c) daňového řádu snížení výše penále z 5 % na 1 %, a to pro případ, kdy daňový subjekt neoprávněně uvede ve svém daňovém přiznání vyšší daňovou ztrátu a toto pochybení není jím zhojeno ani dodatečně.

V. Úrok z prodlení

Nově vzniká daňovému subjektu podle ust. § 252 odst. 2 daňového řádu povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení od pátého pracovního dne, který následuje po dni splatnosti až do dne platby včetně. Důvod pro zakotvení liberační lhůty 5 dnů spočívá ve skutečnosti spočívající v tom, že daň je uhrazena ve smyslu § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu až připsáním na účet správce daně, tudíž se zde s ohledem na možné časové komplikace v rámci bankovních transakcí dává prostor pro náležité uhrazení daňové povinnosti.

VI. Úrok z neoprávněného jednání správce daně

Pokud daňový subjekt uhradil daň, na základě rozhodnutí nebo v souvislosti s ním, a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno, změněno či prohlášeno za nicotné, a to z důvodu nezákonnosti nebo nesprávného úředního postupu správce daně, náleží tomuto daňovému subjektu ve smyslu ust. § 254 odst. 1 daňového řádu z uhrazené částky úrok. Nárok na rok vzniká daňovému subjektu ode dne, který následuje po splatnosti nesprávně stanovené daně. Přiznaný úrok se však nevrací daňovému subjektu přímo, ale předepíše se na osobní daňový účet daného daňového subjektu.
Proti postupu správce daně v souvislosti s přiznáním úroku z neoprávněného jednání správce daně má daňový subjekt možnost podat námitku podle ust. § 159 daňového řádu.

Zajištění daní

V rámci zajištění placení daní je daňovým řádem v porovnání se zákonem o správě daní a poplatků nově upravena realizace zajišťovacího příkazu vydaného správcem daně. Dojde-li tedy podle daňového řádu ke stanovení daně až po vydání zajišťovacího příkazu, bude tato daň splatná ke dni jejího stanovení. Stanovením daně budou konzumovány účinky zajišťovacího příkazu a zajištěná daň bude započítávána na daň splatnou. Pokud dojde k rozdílu mezi částkou dříve zajištěnou a částkou splatnou, správce daně podle povahy věci učiní potřebné kroky k vybrání či vymožení případného nedoplatku, nebo naloží s případným přeplatkem dle obecné úpravy v daňovém řádu. Pokud se přeplatek stane vratitelným, vrátí jej správce daně daňovému subjektu ve lhůtě 15 dní. Dojde-li takto k náhradě zajišťovacího příkazu novým vykonatelným rozhodnutím v téže věci, zůstanou veškeré účinky dosud zahájeného způsobu vymáhání zachovány. Nebude tedy nutné, jako je tomu v případě zákona o správě daní a poplatků, aby správce daně prováděl některé úkony opakovaně, což odpovídá zásadě rychlosti, hospodárnosti a procesní ekonomie daňového řízení. Zajišťovací příkaz může být podle daňového řádu důvodem pro zřízení zástavního práva a daňový řád nově zakládá kontinuitu zástavního práva zřízeného z titulu zajištěné daně i v době, kdy zanikla (popřípadě byla omezena či zrušena) účinnost zajišťovacího příkazu, a to v rozsahu vyměřené daně.
Zcela novým způsobem zajištění daně podle daňového řádu je vedle zákonného ručení dobrovolné ručení a bankovní záruka. Pro oba tyto soukromoprávní instituty se v řízení podle daňového řádu použije obecná úprava občanského, resp. obchodního práva, nestanoví-li daňový řád jinak. Projev vůle, kterým se ručitel zavazuje k přijetí ručení za pohledávku daňového subjektu u správce daně, musí mít písemnou formu, přičemž podpis musí být úředně ověřen. Akceptaci provede správce daně formou rozhodnutí. Dokladem o přijetí bankovní záruky je záruční listina, což odpovídá obecné úpravě tohoto způsobu zajištění. Práva a povinnosti ručitele, resp. banky, v rámci daňového procesu jsou shodná s právy a povinnostmi zákonného ručitele.

Vymáhání daní a daňová exekuce

K realizaci vymáhání daní ponechává daňový řád správci daně možnost volby, zda tak učiní úkony v daňové exekuci, zda podá návrh na výkon rozhodnutí soudu, či požádá o vymožení nedoplatku soudního exekutora. Pro specifické případy, které mohou nastat na straně daňového subjektu, daňový řád zmocňuje správce daně k tomu, aby daňový nedoplatek uplatnil v řízení realizovaném podle právní úpravy úpadkového práva, nebo jej přihlásil do veřejné dražby. Při vymáhání daní daňový řád opouští formalizovaný institut výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě podle zákona o správě daní a poplatků. Správce daně však bude moci daňový subjekt vyrozumět o stavu jeho nedoplatků neformálním způsobem. Ochrana práv daňového subjektu bude zajištěna opravnými prostředky proti exekučnímu příkazu. Pro účely daňové exekuce daňový řád nově definuje vztah k občanskému soudnímu řádu a při daňové exekuci již nebude správcem daně postupováno s přiměřeným použitím občanského soudního řádu, jako je tomu v případě vymáhání podle zákona o správě daní a poplatků, ale s jeho subsidiárním použitím. Přitom pravomoci správce daně při daňové exekuci upravuje daňový řád komplexním způsobem. Z úpravy výkonu rozhodnutí obsažené v občanském soudním řádu se využijí zejména ta ustanovení, která upravují povinnosti poddlužníků, ať již se jedná o plátce mzdy, poskytovatele platebních služeb, nebo poddlužníky z jiných pohledávek. Daňový řád v tomto případě vychází z nutnosti stanovit co nejpřesněji postup správců daní a zachovat obecná pravidla tak, aby poddlužníci nemuseli jednat rozdílně podle toho, kým je výkon rozhodnutí veden, zda správcem daně či například soudním exekutorem. Nově daňový řád pro účely daňové exekuce upravuje i vyloučení majetku z daňové exekuce a možnost správce daně uložit dlužníkovi povinnost k podání prohlášení o jeho majetku.
Pro určení, na jaký majetek (tj. věci či pohledávky) se daňová exekuce nevztahuje, platí obecná úprava podle občanského soudního řádu. Vyloučení majetku z daňové exekuce upravuje oprávnění každé osoby, v jejíž prospěch svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, podat po nařízení daňové exekuce u příslušného správce daně návrh na vyloučení takového majetku z výkonu rozhodnutí. Jedná o úpravu obdobnou právní úpravě tzv. excindační žaloby v občanském soudním řádu a přizpůsobenou specifickým podmínkám daňového řízení. Toto řízení může být správcem daně zahájeno i z moci úřední a správci daně je daňovým řádem stanovena povinnost zahájit řízení o vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty pro případ, že na základě své vlastní činnosti (například vyhledávání), zjistí existenci práva znemožňujícího provedení daňové exekuce, či případně pokud vzniknou na straně správce daně pochyby, že by takové právo existovat mohlo.
Podmínkou vyžádání prohlášení o majetku správcem daně je pro správce daně nemožnost vymoci nedoplatek daňovou exekucí z účtu u poskytovatele platebních služeb, a to ať již exekucí započatou nebo nemožností takovou exekuci zahájit. Údaje, které dlužník v prohlášení o majetku uvede, musejí být úplné a pravdivé. Na rozdíl od úpravy obsažené v občanském soudním řádu umožňující učinit prohlášení o majetku toliko při formálním protokolovaném jednání před soudcem, dává daňový řád dlužníkovi možnost uskutečnit toto prohlášení i písemně či elektronicky s tím, že podpis na příslušné listině musí být, vzhledem k možným dopadům způsobeným nekorektním prohlášením o majetku, úředně ověřen. Právní úkony dlužníka týkající se jeho majetku, s výjimkou úkonů spočívajících v běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a správy majetku, včetně jeho běžné údržby, které dlužník učinil poté, co mu byla doručena výzva k podání prohlášení o majetku, jsou vůči správci daně a dalším osobám, které mají proti dlužníkovi pohledávku vymahatelnou na základě exekučního titulu, ze zákona neúčinné.

Technická novela daňového řádu

Dne 7. 12. 2010 přijala Poslanecká sněmovna Parlamentu návrh tzv. technické novely daňového řádu. S návrhem této novely byl vysloven souhlas již v prvém čtení. V nejbližší době bude novela předložena k projednání Senátu.

Novela zahrnuje především následující body:

• prokurista již nebude zahrnut mezi zástupce, nýbrž bude při správě daní oprávněn jednat jménem právnické osoby, může-li podle udělené prokury jednat samostatně
• již nebude muset být doloženo přijetí plné moci zmocněncem
• pokud si zmocnitel zvolí nového zmocněnce, pak bude platit, že okamžikem uplatnění nové plné moci u správce daně vypověděl plnou moc dosavadnímu zmocněnci v rozsahu, ve kterém byla udělena plná moc novému zmocněnci
• bude upraveno prodlužování lhůt – vyhověno žádosti bude tehdy, jestliže správce daně nevydá rozhodnutí do doby, o níž má být lhůta podle žádosti prodloužena, nebo nevydá-li rozhodnutí do 30 dnů ode dne, kdy žádost obdržel
• zaplacená částka daně se použije v prvé řadě nejen na úhradu nedoplatků na dani, ale i na úhradu splatné daně (a pak teprve následují nedoplatky na příslušenství daně)

V rámci projednávání novely v Poslanecké sněmovně byla změněna její účinnost; původně návrh obsahoval účinnost od 1. 1. 2011 (tedy totožnou účinnost jako je účinnost celého daňového řádu), nově byla zvolena účinnost prvním dnem měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona. Důvodem této změny je skutečnost, že novela zřejmě nebude schválena a nevyjde ve Sbírce zákonů do 1. 1. 2011. Až se tak stane, bude upraven v souladu s novelou výše uvedený text pojednávajících o změnách daňového řádu oproti zákonu o správě daní a poplatků.

Zdroj www.mfcr.cz